Záchrana na poslední chvíli

Kód: S44
Neohodnoceno
3,60 Kč
Skladem

Vyprávění Evy Titěrové, která se na konci druhé světové války dobrovolně zapojila do pomoci při likvidaci epidemie tyfu v koncentračním táboře v Terezíně.

I přes ohrožení vlastního života prokázala milosrdenství mnoha lidem, kteří by bez její pomoci jistě zahynuli.

Každý z nás může pomáhat. I zdánlivé maličkosti mohou mít v životě druhého člověka velký význam.

Detailní informace

Detailní popis produktu

Prokazování milosrdenství by mělo být vlastní každému člověku. Bůh si přeje, abychom pomáhali potřebným a starali se o ty, kteří naši pomoc potřebují. Nemusí jít zrovna o velké věci. I maličkosti mohou mít v životě druhého člověka velký dosah. Naše úcta i obdiv patří těm, kteří jsou odhodláni nezištně a obětavě pomoci tam, kde je to třeba, a tím naplňovat Boží vůli. Velice si například vážím statečnosti své maminky, která na konci druhé světové války, i přes ohrožení vlastního života, prokázala milosrdenství mnoha lidem. Bez její pomoci by jistě zahynuli. Tady je její vyprávění:

Směr Terezín „Přišel 9. květen 1945, den osvobození Československa, konec protektorátu. Za zpěvu vlasteneckých písní jsme nadšeně pochodovali pražskými ulicemi, mávali praporky a skandovali různá hesla. Najednou se z pouličního rozhlasu ozvala výzva: „V koncentračním táboře v Terezíně vypukl skvrnitý tyf. Je potřeba rychlého zásahu. Vyzýváme všechny, kteří by byli ochotni pomoci, aby se přihlásili.“ Jako zdravotnice jsem vnitřně cítila, že tam musím jít. Svěřila jsem se svému snoubenci a ten souhlasil. V příslušném zdravotním ústavu jsme byli zaregistrováni, naočkováni proti skvrnitému tyfu a později odvezeni do Terezína. Mezi dobrovolníky, kteří našli odvahu pomáhat na tak nebezpečném místě, byla i známá herečka Nataša Gollová.

Dramatické události V prvních dnech jsme v Terezíně zažili mnoho dramatických chvil. Němci, kterým se nepodařilo uprchnout, byli popravováni ruskými vojáky. Byla jsem svědkem scény, jak ruská vojačka vyřízla německé ženě jazyk. Mezi Němci byl také člověk, který patřil k personálu dozorců tábora. I ten se stal objektem projevů nenávisti. Byl přinucen běhat uličkou, ve které jej lidé mlátili hlava nehlava, rukama, košťaty, smetáky… Muž byl celý zakrvácený a už se jen potácel. Když to viděl jeden z přítomných, znalý poměrů, zakřičel: „Vždyť ten nám nejméně škodil!“ To zachránilo Němce před lynčováním.

Ve stálém nebezpečí Velení v Terezíně rozhodlo, že Oberscharführer Rojko bude převezen do litoměřické věznice. Jednalo se o jednoho z nejkrutějších esesáků působících v Terezíně. Jeho převoz do Litoměřic zajišťovali dva lidé, ale autem s nimi jsem tam jela i já se svým snoubencem – potřebovali jsme tam něco dalšího obstarat. Bylo nám řečeno, že se jedná o velmi nebezpečnou jízdu. Kdokoli by totiž poznal Rojka, mohl by hned střílet. Ale i tuto kritickou situaci jsme bez úhony přečkali.

V Malé pevnosti A pak přišel den, kdy jsme se dostali z prostoru kasáren do Malé pevnosti. Vešli jsme bránou s nápisem: „ARBEIT MACHT FREI.“ Byla to věznice pražského gestapa, kde zahynuly tisíce lidí. V Malé pevnosti se připravovalo jídlo a rozváželo do různých ubikací. Na přehledu rozvozu, který tam visel, jsme se dozvěděli, že právě s rozvozem je veliký problém. Nebyl totiž dostatek nákladních aut. Najednou náš zrak utkvěl na jedněch ubikacích. Jídlo tam nebylo dovezeno již několik dní…! Hned jsme šli za vedením a dosti energicky jsme argumentovali: „To přece není možné, s tím se musí něco dělat!“ Dostali jsme pádnou odpověď: „Jistě, ale najděte si někoho, kdo vás tam odveze!“ Záhy jsme pochopili, proč tam hladem umírají již osvobození vězni. Do takového infekčního prostředí se nikomu nechtělo. O tyto umírající přestal být zájem. Jakýkoliv kontakt s nimi byl považován za velmi nebezpečný.

Záchrana na poslední chvíli Běželi jsme tedy k silnici, kde se nám podařilo uprosit jednoho sedláka s povozem, aby nás odvezl s jídlem do „Jižních baráků“, jak jsme těmto domům říkali. Zubožení lidé nás přijali s velikou vděčností. Ihned se utvořila fronta vězňů vyhublých na kost, každý z nich s nataženou rukou, aby dostal alespoň jednu třešni z kompotu. Úděsný obraz hrůzy. Všude dokola jen samé vozíky s naskládanými mrtvými těly. V té chvíli jsme pochopili, proč jsme museli přijít do Terezína. Abychom mohli zachránit alespoň „několik“ umírajících. Záhy jsem i já onemocněla paratyfem. Byla jsem nucena se odsud na čas vzdálit. Dostala jsem léky, které naštěstí hned zabraly. Bůh mi pomohl i tentokrát. Stále jsem však musela myslet na ty ubožáky. Určitě tam ještě někdo čeká na moji pomoc. Nedalo mi to, abych se do Terezína po vyléčení ještě znovu nevrátila…

Milosrdenství projev skutečné lásky Maminka přerušuje své vyprávění a podává mi dva vzácné dokumenty. Prvním je propustka pro odchod a vstup do Terezína s razítkem Mezinárodního červeného kříže. A druhým je zažloutlý list papíru, na kterém je napsáno: „Slečna Eva Brůžková pracovala při pomocné akci České Národní Rady v Terezíně. Velitelství jí děkuje za obětavou práci.“ Oficiální poděkování s razítkem zdravotně-sociální komise České národní rady. Udivuje mě, že maminka nemá k těmto vzácným dokumentům takovou úctu, jakou bych si představoval. V rukou a především ve svém srdci drží jiný dokument, který pro ni znamená naprosto všechno: Bibli, ve které smí číst: „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Toto Ježíšovo slovo se na mamince naplnilo beze zbytku. Žije šťastně svůj devadesátý čtvrtý rok života. Raduje se i ze svých třiadvaceti pravnoučat. A stále nám, nejbližší rodině, při vyprávění připomíná svoje celoživotní krédo:

„Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná?“ (Bible kralická, Žalm 116,12) Vyprávění Evy Brůžkové-Titěrové zaznamenal a k vydání připravil Jan Titěra.

 

Doplňkové parametry

Kategorie: Svědectví o Bohu
Hmotnost: 0.008 kg

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Pouze registrovaní uživatelé mohou vkládat články. Prosím přihlaste se nebo registrujte.

Nevyplňujte toto pole: